Mami, kolik dnů budeme ještě žít?

Dneska jsem přišla pro mladšího syna do školky. Když dosedl na lavičku v šatně, aby si zul bačkůrky a vzal si na sebe bundu, zeptal se mě, kolik dnů budeme ještě žít. V ten moment se na mě vrhlo hned několik pohledů ostatních rodičů. Možná překvapených, možná trochu rozrušených. Těžko z některých číst.

„Tak tebe zajímá, jak dlouho budeme žít. To bych taky ráda věděla, ale bohužel to nevím. Doufám ale, že to bude ještě hodně, hodně, hoooooodně dlouho, abychom si mohli užívat spousty legrace a zažít ještě hodně věcí.“

„Jo a abychom mohli jezdit na pikniky a užívat si.“

„Jo, přesně tak.“

Tímhle náš hovor na téma naší konečnosti skončil. Usmál se, spokojeně si nazul boty, oblékl bundu a šli jsme domů.

S dětmi se čas od času bavím o konci života. O stáří a nemocech. S těmito tématy přichází kluci sami, podle toho, co vidí kolem sebe a co je zajímá. Někdy se snažím zjistit, proč se zrovna na tohle nebo tamto ptají. Jestli za tím nejsou nějaké skryté strachy a obavy. A pokud ano, tak se pokusím právě tyto strachy šetrně ošetřit. Nelhat, nestrašit, ale nebrat naději. A být oporou.

I děti vnímají co se děje, i když si můžeme myslet, že často vůbec neslyší, o čem se my dospělí bavíme. Slyší a vnímají víc věcí, než tušíme. Nevím, jestli tohle byla ta nejlepší odpověď malému dítěti. Za mě v daný moment a dané situaci ano. Ovlivněno to bylo i tím, že podobný dotaz jsem už od něj dostala a nebyl to tak náš první hovor na toto téma.

Možná byste našli lepší odpověď. Lepší pro Vaše děti, které znáte a víte, jak s nimi komunikovat. Každé dítě je jiné a určitě záleží také na tom, jestli jste zvyklí se o těchto tématech s dětmi bavit otevřeně. U nás to tak je a proto nemají problém se mě na cokoli ptát. Nenapomenu je, neodbyju, ale v klidu si o tom promluvíme. A já vím, že když budou mít příště v hlavě dalšího červíka, který jim tam bude vrtat a nebudou si v něčem jistí, že přijdou znovu. Zeptat se.