Sebesoucit jako způsob, jak být oporou sám sobě

Jsou chvíle, kdy bychom pro člověka, kterého máme rádi, udělali téměř cokoli. Nabídneme mu pochopení, trpělivost i povzbuzení. Když ale podobně těžkou situaci prožíváme my sami, často na sebe klademe mnohem vyšší nároky. Vyčítáme si, že bychom měli být silnější, zvládat víc nebo se z bolesti rychleji dostat.

Možná jste si někdy všimli, že se sebou mluvíte způsobem, jakým byste s nikým jiným nikdy nemluvili.

"Měl(a) bych to zvládat lépe."

"Neměl(a) bych být tak citlivý(á)."

"Ostatní to mají horší."

Taková slova většinou nevycházejí ze zlého úmyslu. Často jsou odrazem toho, co jsme se během života naučili. Že hodnota člověka souvisí s výkonem. Že emoce je potřeba ovládnout. Že o sebe pečovat je něco sobeckého. Jenže právě v náročných obdobích bývá tento vnitřní hlas spíše dalším zdrojem bolesti než opory.

Sebesoucit nabízí jinou možnost. Neznamená litovat se ani hledat výmluvy. Znamená zacházet se sebou se stejnou laskavostí, jakou bychom nabídli někomu, koho máme rádi. Přiznat si, že právě teď je nám těžko, a dovolit si na to reagovat s pochopením místo kritiky.

To ale často nebývá jednoduché. Mnoho lidí má pocit, že když na sebe budou příliš laskaví, přestanou být zodpovědní nebo ztratí motivaci. Výzkumy ale ukazují pravý opak. Lidé, kteří dokážou být k sobě soucitní, bývají odolnější při zvládání stresu, lépe se vyrovnávají s neúspěchy a snáze nacházejí sílu pokračovat dál. Nepohání je totiž strach ze selhání, ale přijetí vlastní lidskosti.

Sebesoucit se často skládá ze tří jednoduchých, ale důležitých kroků. Nejprve si všimnout, co právě prožíváme. Bez popírání a bez zlehčování. Potom si připomenout, že utrpení, nejistota nebo bolest jsou součástí lidského života a že v tom nejsme sami. A nakonec si položit jednoduchou otázku:

"Co právě teď potřebuji?"

Možná je odpovědí odpočinek. Možná rozhovor s někým blízkým. Možná chvíle ticha nebo obyčejný šálek čaje. A někdy je tím nejdůležitějším dovolit si necítit se dobře.

Sebesoucit neznamená, že bolest zmizí. Neodstraní ztrátu, nemoc ani náročnou životní situaci. Může ale změnit způsob, jakým jí procházíme. Místo boje se sebou samými se učíme stát na své vlastní straně. Právě to bývá důležité například v období truchlení, při léčbě závažného onemocnění nebo ve chvílích, kdy život přináší více otázek než odpovědí. V takových situacích bývá přirozené hledat sílu. Někdy ji ale nenajdeme v tom, že budeme ještě více tlačit sami na sebe. Někdy vzniká právě ve chvíli, kdy si dovolíme být obyčejně lidskými.

Možná si dnes můžete položit jedinou otázku:

"Kdyby stejnou situací procházel někdo, koho mám rád(a), co bych mu řekl(a)?"

A pak zkuste stejná slova nabídnout sami sobě. Možná nebudou znít úplně přirozeně. Možná jim zatím nebudete úplně věřit. Ale právě tak může začínat vztah, ve kterém se stáváte oporou sami sobě.