Co se děje s psychikou během léčby rakoviny
Diagnóza rakoviny často znamená okamžik, kdy se život rozdělí na období předtím a potom. Ještě nedávno člověk řešil běžné starosti každodenního života a najednou se ocitá ve světě vyšetření, čekání na výsledky, rozhodování o léčbě a otázek, na které nemá jednoduché odpovědi.
Každý člověk prožívá onkologické onemocnění jinak. Neexistuje jeden správný způsob, jak reagovat, ani přesně dané pořadí emocí, kterými musí každý projít. Někdo cítí strach, jiný vztek, další se snaží soustředit hlavně na praktické kroky a emoce přijdou až později. Reakce se mohou měnit ze dne na den a často se vracejí i v obdobích, kdy už člověk očekává, že by měl být „v pořádku“.
Ještě před samotným stanovením diagnózy může být psychicky náročné období, kdy člověk vnímá, že se s jeho tělem něco děje. Objeví se příznak, který nejde vysvětlit, následují vyšetření a čekání na odpověď. Pro mnoho lidí je právě nejistota jednou z nejtěžších částí. Myšlenky se mohou neustále vracet k otázce, co výsledky ukážou, a zároveň se člověk snaží fungovat v běžném životě.
Samotné sdělení diagnózy bývá jedním z nejsilnějších okamžiků. Někteří lidé popisují, že si z rozhovoru s lékařem pamatují jen jediné slovo. Jako by se na chvíli zastavil čas a informace, které přicházely potom, už nebylo možné vnímat. Může se objevit šok, pláč, strach, vztek, pocit nespravedlnosti nebo naopak zvláštní prázdnota. Všechny tyto reakce mohou být přirozeným způsobem, jak se psychika snaží vyrovnat se zprávou, která zásadně mění dosavadní život.
Jedna klientka mi po oznámení diagnózy řekla: „Pamatuji si jen slovo rakovina. Všechno ostatní jako by zmizelo.“ Až s odstupem několika dní si uvědomila, že vlastně neví, jaká léčba ji čeká. Potřebovala se znovu ptát, získávat informace postupně a vytvořit si prostor, aby vše dokázala zpracovat. A podobnou zkušenost má mnoho lidí.
Po stanovení diagnózy často přichází období, kdy se většina energie soustředí na léčbu. Vyšetření, operace, chemoterapie, radioterapie nebo další postupy začnou určovat rytmus života. Člověk může mít pocit, že jeho dny jsou naplánované podle nemocnice a lékařských kontrol. Vedle fyzické náročnosti se přidává také psychická zátěž spojená se změnami těla, únavou, obavami z výsledků nebo pocitem, že nad vlastním životem člověk ztrácí část kontroly. Mnoho lidí v této fázi popisuje, že fungují na určitém „autopilotu“. Soustředí se na další vyšetření, další léčbu, další den. Teprve později, když se situace trochu uklidní, si začnou uvědomovat, jak náročnou zkušeností prošli.
Právě v průběhu léčby může být důležité hledat způsoby, jak si zachovat alespoň malé zdroje stability a podpory. Nemusí jít o velké změny. Někdy pomáhá pravidelný kontakt s blízkými, možnost mluvit o svých obavách, drobné každodenní rituály nebo odborná psychologická podpora. Více o možnostech podpory duševní pohody během léčby píšu v článku Jak podpořit duševní pohodu při onkologické léčbě.
Mnoho lidí očekává, že po skončení léčby přijde okamžitá úleva. Často ale zjistí, že psychika potřebuje více času než tělo. Po ukončení léčby se mohou objevit obavy z kontrol, strach z návratu nemoci, únava nebo zvláštní pocit prázdna. Člověk najednou opouští režim, který ho dlouho držel, a musí si znovu hledat způsob, jak žít mimo neustálou pozornost věnovanou nemoci. Právě toto období bývá někdy překvapivě náročné, přestože se o něm stále mluví méně, než by si zasloužilo. Více se mu věnuji v článku Psychika po léčbě rakoviny: proč je návrat do „normálu“ tak těžký.
Pokud se nemoc vrátí nebo se léčebná situace změní, může člověk znovu procházet silnými emocemi podobnými těm na začátku onemocnění. Často se vracejí vzpomínky na první diagnózu, obavy z budoucnosti nebo pocit, že se člověku znovu vzdálil život, který se snažil po léčbě obnovit. Vedle smutku a strachu se ale mohou objevit také nové pohledy na to, co je pro člověka důležité, jak chce svůj čas využít a o co se chce opírat.
V situaci, kdy nemoc postupuje a mění se cíle léčby, se často otevírají hluboké otázky:
"Co je pro mě nyní nejdůležitější?"
"Jak chci prožít čas, který mám?"
"Co mi přináší pocit smyslu a blízkosti?"
Tyto otázky mohou být bolestivé, ale někdy také přinášejí větší jasnost a možnost zaměřit pozornost na to, co má pro člověka skutečnou hodnotu.
V závěrečných fázích onemocnění se péče často více zaměřuje na kvalitu života, úlevu od obtíží a podporu člověka i jeho rodiny. Důležitá není pouze léčba tělesných příznaků, ale také prostor pro strachy, vztahy, nevyřčené věci nebo potřebu být vyslyšen. Paliativní péče v tomto smyslu neznamená, že se přestává pečovat. Naopak rozšiřuje pohled na člověka jako celek.
Neexistuje jediný správný způsob, jak prožívat rakovinu. Někdo potřebuje o nemoci mluvit otevřeně, jiný si potřebuje vše nejprve zpracovat v tichosti. Někdo hledá informace, jiný je naopak v určité chvíli nechce znát všechny najednou. Všechny tyto reakce mohou být pochopitelnou odpovědí na mimořádně náročnou životní zkušenost.
Tento článek vychází z poznatků psychologie zdraví a psychoonkologie, z odborné literatury i z mých zkušeností z psychoterapeutické práce s lidmi, kteří procházejí onkologickým onemocněním nebo obdobím po léčbě. Pokud článek obsahuje příklady z praxe, jsou vždy anonymizované a upravené tak, aby nebylo možné rozpoznat konkrétní osoby.
Vybrané odborné zdroje: Angenendt, G., Schütze-Kreilkamp, U., & Tschuschke, V. (2010). Psychoonkologie v praxi: psychoedukace, poradenství a terapie. Portál.; Hoskovcová, S. (2009). Psychosociální intervence. Karolinum.; Kalvodová, L., Škrobánková, A., Kynkorová, H., Lhotová, P., Nováková, P., Pokorný, J., Pospíchal, M., Romanová, V., Šporcrová, I., Tóthová, K., Vachudová, K., & Navara, L. (2019). Rakovina v rodině v otázkách a odpovědích blízkým. Klika.
