Mindfulness v práci s chronickou a onkologickou bolestí

Ve své psychoterapeutické praxi se zaměřuji mimo jiné na podporu lidí, kteří žijí s chronickou bolestí nebo procházejí onkologickým onemocněním. Často se ukazuje, že bolest v těchto situacích není jen tělesný symptom, ale něco, co ovlivňuje také emoce, myšlenky, spánek, energii i celkové prožívání života. Právě proto může být užitečné na ni nahlížet nejen medicínsky, ale i psychologicky, tedy skrze to, jak ji prožíváme a jak na ni reagujeme.

Jedním z přístupů, který v terapii využívám, je mindfulness neboli všímavost k přítomnému okamžiku, která není zaměřená na výkon ani potlačení nepříjemných prožitků, ale na jejich vědomé a nehodnotící pozorování. V praxi to znamená učit se být v kontaktu s tím, co se právě děje v těle i mysli, aniž by člověk automaticky sklouzl k boji, úniku nebo přetížení katastrofickými myšlenkami.

Výzkumy u chronické bolesti ukazují, že mindfulness přístupy mohou u části lidí vést k mírnému snížení intenzity prožívané bolesti, ale ještě častěji pomáhají změnit její dopad na každodenní život. Tedy to, jak moc bolest člověka omezuje, jak silně vyvolává úzkost nebo jak narušuje fungování. Důležité je, že nejde o vypnutí bolesti, ale spíše o změnu vztahu k ní. Bolest se může stát méně zahlcující, protože k ní nepřibývá tolik napětí, odporu a strachu.

Pro pochopení toho, proč se bolest někdy dlouhodobě udržuje nebo zhoršuje, se v psychologii často používá Model vyhýbání se bolesti. Ten jednoduše říká, že když člověk bolest začne vnímat jako hrozbu, je přirozené, že se začne bát pohybu nebo aktivit, které by ji mohly zhoršit. Krátkodobě to může dávat smysl, tělo se šetří a dochází k úlevě. Dlouhodobě se ale může stát, že se člověk začne stále více omezovat, ztrácí kondici, roste napětí a citlivost na bolest se paradoxně zvyšuje. Vzniká tak určitý bludný kruh, ve kterém strach a vyhýbání bolest spíše udržují.

Mindfulness může do tohoto kruhu vstupovat velmi jemným způsobem. Ne tím, že by člověka nutně vedla k překonávání bolesti, ale tím, že pomáhá všimnout si toho, co se v daný okamžik děje. Tělesného vjemu, emocí i myšlenek, které se k bolesti přidávají. Často se ukazuje, že velká část utrpení nepochází jen z bolesti samotné, ale z automatických reakcí na ni, například „to nezvládnu“, „zhoršuje se to“, „nesmím se hýbat“. Když se člověk učí tyto myšlenky rozpoznat jako myšlenky, ne jako fakta, může se postupně objevit větší prostor pro klidnější reakci a menší míra vyhýbání.

U onkologických pacientů se k tomu často přidává ještě vrstva psychické zátěže spojené s léčbou, nejistotou a celkovým stresem. Psychika v průběhu onkologického onemocnění se navíc přirozeně mění v různých fázích léčby i rekonvalescence. I zde může mindfulness pomáhat spíše v tom, jak člověk zvládá každodenní náročné situace. Jak je přítomen v těle, jak pracuje s úzkostí, jak se opírá o malé momenty stability v průběhu dne. Není to metoda, která by nahrazovala lékařskou péči, ale může ji vhodně doplňovat tím, že pomáhá zvládat psychickou stránku nemoci. V některých případech se i po ukončení léčby objevuje nová fáze, kdy se člověk znovu učí fungovat v běžném životě a zpracovává to, co prožil.

V terapii mindfulness používám velmi prakticky a vždy podle možností a aktuálního stavu člověka. Někdy jde o jednoduchá dechová cvičení, jindy o práci s pozorností v těle, vedené vnímání bolesti nebo napětí, nebo o způsoby, jak zvládat úzkost v náročných chvílích. Někdy stačí i krátké okamžiky všímavosti během dne, které postupně pomáhají vytvářet větší stabilitu a naopak snižovat automatické reakce.

Cílem není bolest „porazit“ ani dosáhnout stavu bez nepohodlí, ale spíše postupně měnit způsob, jakým se k sobě člověk v obtížných chvílích vztahuje. Často právě to bývá krok, který přináší největší úlevu. Ne tím, že by zmizela bolest, ale tím, že se změní její místo v životě.