Kurativní a paliativní léčba u rakoviny: dva přístupy, které se nevylučují

Když člověk uslyší diagnózu rakoviny, většina jeho pozornosti se přirozeně upne k léčbě. Co bude následovat? Jaké jsou možnosti? Jaká je šance na uzdravení? V průběhu času se ale mohou začít objevovat i jiné otázky:

"Co je pro mě v této chvíli nejdůležitější?"

"Co od léčby očekávám?"

"A jakou roli v tom všem hraje kvalita života?"

V této souvislosti se často objevují dva pojmy a to kurativní a paliativní léčba. Někdy kolem nich panuje mnoho obav, protože lidé mají pocit, že představují dvě zcela odlišné cesty. Ve skutečnosti tomu tak často není.

Kurativní léčba je zaměřena na vyléčení onemocnění nebo na jeho co největší ovlivnění. Může zahrnovat operaci, chemoterapii, radioterapii, imunoterapii nebo jejich kombinaci. Její hlavní snahou je odstranit nebo co nejvíce potlačit nemoc. Pro mnoho lidí je spojena s nadějí, odhodláním a vírou, že se život bude moci vrátit do známých kolejí. Zároveň ale bývá toto období velmi náročné. Léčba často zasahuje do běžného života, přináší únavu, nejistotu i mnoho emocí, které se mohou měnit ze dne na den. Není neobvyklé, že vedle naděje člověk prožívá také strach, vyčerpání nebo bezmoc. O tom, jak může onkologická léčba ovlivnit psychiku a jaké emoce se během ní mohou objevovat, píšu více v článku Co se děje s psychikou během léčby rakoviny.

Paliativní léčba má jiný hlavní cíl. Nezaměřuje se na odstranění nemoci, ale na to, aby člověk mohl co nejlépe žít navzdory onemocnění. Jejím úkolem je zmírňovat bolest, nevolnost, dušnost nebo další obtíže a podporovat co nejlepší kvalitu života. Součástí paliativní péče ale není jen léčba fyzických příznaků. Patří do ní také psychologická podpora, sociální poradenství, duchovní péče nebo pomoc rodině, pokud si ji pacient přeje. Péče o psychiku nemocného může být důležitou součástí péče v průběhu celé léčby, nejen v období, kdy je nemoc pokročilá.

Slovo „paliativní“ v lidech často vyvolává velký strach. Mnozí si ho automaticky spojují s tím, že už není co dělat. Ve skutečnosti ale paliativní péče neznamená rezignaci na léčbu ani vzdání se naděje. Znamená rozšíření pohledu na člověka. Vedle samotné nemoci se zaměřuje také na to, jak se cítí, co potřebuje a co mu může přinášet úlevu a pocit důstojnosti. V praxi se navíc kurativní a paliativní přístup často prolínají. Člověk může podstupovat protinádorovou léčbu a současně využívat paliativní péči ke zvládání bolesti, únavy nebo psychické zátěže. Nejde tedy o dvě oddělené cesty, ale o přístupy, které se mohou vzájemně doplňovat podle aktuálních potřeb.

Ve své práci se často setkávám s tím, že lidé nemají největší strach ze samotných odborných pojmů, ale z toho, co si pod nimi představují. Když společně hledáme, co pro ně jednotlivé možnosti léčby znamenají a jaké jsou jejich hodnoty a přání, často přichází větší klid.

Okamžiky, kdy se mění cíle léčby nebo se hovoří o dalších možnostech péče, bývají psychicky velmi náročné. Mohou přinášet smutek, nejistotu, vztek i obavy z budoucnosti. Zároveň často otevírají hlubší otázky o tom, co člověk potřebuje, co mu dává smysl a jak chce trávit svůj čas. Na tyto otázky neexistují správné ani univerzální odpovědi. Každý člověk je hledá podle svých hodnot, zkušeností a životního příběhu.

Ať už léčba směřuje k uzdravení, nebo se více zaměřuje na kvalitu života, jejím společným cílem je podpořit člověka v co nejlepším možném životě. Protože péče se netýká jen nemoci. Týká se také člověka, který s ní každý den žije.