Mgr. Ing. Michaela Hniková, MBA
poradenská psychoterapie a supervize

Psychoterapie - Mgr. Ing. Michaela Hniková, MBA

Jak s dětmi mluvit o nemoci

Když do života rodiny vstoupí vážná nemoc, možná přemýšlíte, jestli a jak o ní mluvit s dětmi. Přirozeně je chcete chránit před strachem, smutkem a starostmi. Možná doufáte, že když o nemoci nebudete mluvit, alespoň na chvíli je uchráníte před tím, co sami prožíváte.

Děti ale často velmi citlivě vnímají změny v chování dospělých, atmosféře doma i v každodenním fungování rodiny. Mohou si všimnout, že se něco děje, i když jim nikdo nic neřekne. Pokud nevědí, co se stalo, začnou si někdy situaci vysvětlovat po svém. A jejich vlastní představy mohou být ještě děsivější než skutečnost.

Nemusíte dětem sdělovat všechny podrobnosti. Potřebují především vědět, že se něco důležitého děje, že za to nemohou a že se o ně někdo postará. Už samotné vysvětlení jim může pomoci lépe porozumět tomu, co doma vnímají, a cítit se jistěji.

Kolik toho dětem říct?

Rozhovor o nemoci by měl odpovídat věku dítěte a tomu, čemu právě dokáže porozumět. Menším dětem obvykle stačí jednoduché a konkrétní vysvětlení. Můžete jim například říct, že maminka nebo tatínek onemocněli, chodí k lékaři a čeká je léčba. Starší děti a dospívající často potřebují více informací a mohou se ptát i na náročnější věci.

Nemusíte ale všechno vysvětlit najednou. Začněte tím nejdůležitějším a nechte dítě, aby se samo ptalo na to, co ho zajímá. Je také v pořádku říct, že něco zatím nevíte. Pokud například čekáte na výsledky vyšetření nebo ještě neznáte plán léčby, můžete to dětem otevřeně přiznat. Nemusíte jim slibovat, že všechno dobře dopadne, když sami nevíte, co bude dál.

Dětem často pomáhá, když vědí, proč jsou některé věci nejisté. Můžete jim říct, že lékaři zatím zjišťují další informace a jakmile budete něco nového vědět, povíte jim to.

Děti potřebují čas a prostor pro své otázky

Rozhovor o nemoci nebývá jednorázovou událostí. Děti mohou potřebovat čas, aby si nové informace zpracovaly. Někdy se ptají hned, jindy se k tématu vrátí až za několik dní nebo týdnů. Mohou přijít s otázkou při cestě ze školy, před spaním nebo uprostřed úplně běžné činnosti.

Každé dítě reaguje jinak. Některé pláče, jiné se vyptává, další se na první pohled tváří, jako by se nic nestalo. Některé děti své obavy dávají najevo až později, třeba změnou chování, horším spánkem nebo větší potřebou blízkosti. Ani jedna z těchto reakcí nemusí znamenat, že něco děláte špatně.

Zkuste dítěti dát najevo, že se může kdykoli znovu zeptat a že s vámi může mluvit o tom, co ho trápí. Nemusíte mít připravené dokonalé odpovědi. Někdy je nejdůležitější prostě naslouchat a dát dítěti najevo, že jeho pocity berete vážně. Pomoci mohou i jednoduchá slova: "Rozumím, že tě to může děsit." nebo "Je v pořádku, že máš strach. Můžeme si o tom spolu povídat."

Možná máte pocit, že před dětmi musíte být silní a nedávat najevo smutek nebo strach. Jenže ani vy nemusíte předstírat, že je všechno v pořádku. Je přirozené, že vás nemoc někdy rozpláče, vyděsí nebo unaví.

Dětem může pomoci, když vidí, že i dospělí mají různé emoce a že o nich dokážou mluvit. Můžete například říct: "Dnes jsem smutná/ý, protože toho na mě bylo hodně. A není to kvůli tobě." Dítě tak lépe pochopí, co se děje, a nemusí si vaše slzy vykládat jako něco, za co může samo.

Nemusíte ale děti zatěžovat všemi svými obavami. I vy potřebujete mít někoho, komu se můžete svěřit a u koho nemusíte své pocity držet na uzdě. Může to být partner, blízký člověk nebo odborník.

Dítě může zůstat dítětem

Vážná nemoc ovlivňuje život celé rodiny a některé věci se možná budou muset změnit. Přesto je dobré, pokud je to možné, zachovat dětem co nejvíce běžného života. Škola, školka, kroužky, kamarádi nebo společné rodinné rituály jim mohou poskytovat důležité body jistoty v době, kdy se toho kolem nich hodně mění.

Děti mohou chtít nemocnému rodiči něco nakreslit, připravit mu drobnost nebo mu jen chvíli dělat společnost. Pokud samy chtějí, mohou se do podobných maličkostí zapojit. Neměly by ale mít pocit, že nesou odpovědnost za péči o nemocného nebo za to, aby rodina všechno zvládla.

Někdy může dítě potřebovat mluvit o nemoci s někým jiným než s rodiči. Může pro něj být snazší svěřit se prarodiči, učiteli, školnímu psychologovi nebo jinému blízkému dospělému. Je v pořádku, když má kolem sebe více lidí, u kterých se cítí bezpečně.

Někdy si můžete všimnout, že dítě prožívá situaci obzvlášť těžce. Může být dlouhodobě úzkostné, špatně spát, uzavírat se do sebe nebo se výrazně změnit jeho chování. Pokud máte pocit, že se mu nedaří situaci zvládat, nemusíte na to být sami. Pomoci může dětský psycholog nebo psychoterapeut, který nabídne podporu dítěti i celé rodině.

Odbornou pomoc nemusíte vyhledávat až ve chvíli, kdy je situace opravdu vážná. Někdy stačí několik rozhovorů, které vám pomohou lépe porozumět tomu, co dítě prožívá, a najít způsob, jak s ním o nemoci mluvit.

Mluvit s dětmi o vážné nemoci není snadné. Nemusíte vždy vědět, co říct, ani zvládnout každý rozhovor bez emocí. Nemusíte mít ani na všechno odpověď. I v nejistém období jim ale můžete dát najevo, že jsou milované, že za nemoc nemohou a že se o ně někdo postará. A nezapomínejte přitom ani na sebe. I vy si zasloužíte podporu a péči.

Tento článek vychází z poznatků psychologie zdraví a psychoonkologie, z odborné literatury i z mých zkušeností z psychoterapeutické práce s lidmi, kteří procházejí onkologickým onemocněním nebo obdobím po léčbě. Pokud článek obsahuje příklady z praxe, jsou vždy anonymizované a upravené tak, aby nebylo možné rozpoznat konkrétní osoby.

Vybrané odborné zdroje: Oja C., Edbom T., Nager A., Månsson J., Ekblad S. (2020). Informing children of their parent's illness: A systematic review of intervention programs with child outcomes in all health care settings globally from inception to 2019. PLoS One.; Fearnley R., Boland J.W. (2016). Communication and support from health-care professionals to families, with dependent children, following the diagnosis of parental life-limiting illness: A systematic review. Palliative medicine.

Články

Dovolit si smutek i radost

Emoce nejsou překážkou, kterou musíme překonat. Článek o tom, proč je důležité dovolit si smutek i radost a přijmout vlastní prožívání.

Jak zvládnout čekání na výsledky?

Čekání na výsledky může být psychicky náročnější než samotné sdělení diagnózy. Často bývá plné nejistoty a obav z toho, co přijde.

Kontakt

Mgr. Ing. Michaela Hniková, MBA
PORADENSKÁ PSYCHOTERAPIE A SUPERVIZE
Bělohorská 186/161, 169 00 Praha 6 - Břevnov
+420 799 549 300 | terapie@michaelahnikova.cz | IČ: 03687813