Jak rodině říct, že mám rakovinu
Říct rodině, že máte rakovinu, patří mezi nejtěžší rozhovory, které člověka mohou potkat. Mnoho lidí popisuje, že samotné vyslovení diagnózy bylo pro ně náročnější než některá vyšetření nebo začátek léčby. Často se neobávají ani tak vlastní reakce, jako spíše bolesti, kterou uvidí v očích svých blízkých. Je přirozené, že se objevují otázky: *Kdy jim to říct? Jak to říct? Mám jim říct všechno? A co když se zhroutí?* Tyto obavy jsou běžnou součástí situace, která přináší velkou nejistotu nejen nemocnému, ale celé rodině. Mnoho lidí se snaží své blízké chránit tím, že sdělení odkládají. Potřebují si nejprve sami srovnat myšlenky, počkat na další výsledky nebo najít správná slova. To je zcela pochopitelné. Pokud však mlčení trvá delší dobu, může začít vytvářet větší napětí než samotná pravda. Blízcí často vnímají, že se něco změnilo – vidí únavu, smutek nebo nervozitu – ale nevědí proč. Nejistota pak bývá živnou půdou pro domněnky a obavy. Neexistuje jeden správný způsob, jak takovou zprávu sdělit. Pomáhá ale zvolit chvíli, kdy budete mít dostatek soukromí a času. Pokud je to možné, vyhněte se situacím, kdy musí někdo za několik minut odejít do práce nebo kdy vás budou neustále vyrušovat telefony či jiné povinnosti. Náročné emoce potřebují prostor. Nemusíte mít připravené dlouhé vysvětlení. Často stačí začít jednoduše a srozumitelně. Například: *„Dnes jsem se od lékaře dozvěděl něco důležitého. Potvrdili mi rakovinu a čeká mě další léčba.“* Takové sdělení dává prostor, aby se rozhovor rozvíjel postupně podle reakcí druhých. Je také v pořádku přiznat, že neznáte všechny odpovědi. Mnoho lidí má pocit, že by měli rodině vysvětlit celý plán léčby nebo odhadnout budoucnost. Ve skutečnosti je běžné, že sami ještě mnoho informací nemají. Upřímné „zatím nevím, čekám na další vyšetření“ bývá důvěryhodnější než snaha vyplnit nejistotu domněnkami. Reakce blízkých mohou být velmi rozdílné. Někdo začne plakat, jiný se okamžitě ptá na léčbu, další na chvíli zcela zmlkne. Tyto rozdíly neznamenají, že někomu na situaci záleží méně. Každý člověk zpracovává šok svým vlastním tempem. Je proto dobré dát prostor nejen sobě, ale i druhým. Mnoho lidí má obavu, že když projeví vlastní strach nebo smutek, budou své okolí zatěžovat. Ve skutečnosti může být přiměřené sdílení emocí velmi důležité. Ukazuje totiž, že o náročných pocitech lze mluvit otevřeně. Není potřeba být neustále silný nebo pozitivní. Stejně tak není nutné chránit druhé za cenu vlastního osamění. Pokud cítíte, že rozhovor nezvládnete sami, může být užitečné přizvat další blízkou osobu, psychologa nebo psychoterapeuta. Některé rodiny využívají odbornou podporu už na začátku léčby, protože jim pomáhá najít způsob, jak spolu o nemoci mluvit, jak zvládat nejistotu a jak si být vzájemně oporou. Sdělit rodině diagnózu rakoviny nikdy nebude jednoduché. Otevřená komunikace ale vytváří prostor pro něco velmi důležitého – aby člověk nemusel nést tíhu nemoci úplně sám. A právě pocit, že na situaci nejsme sami, bývá jedním z nejsilnějších ochranných faktorů pro psychické zdraví během celé léčby. + vložit tahák k rozhovoru!Tento článek vychází z poznatků psychologie zdraví a psychoonkologie, z odborné literatury i z mých zkušeností z psychoterapeutické práce s lidmi, kteří procházejí onkologickým onemocněním nebo obdobím po léčbě. Pokud článek obsahuje příklady z praxe, jsou vždy anonymizované a upravené tak, aby nebylo možné rozpoznat konkrétní osoby.
Vybrané odborné zdroje: Fallowfield L, Jenkins V. (2004). Communicating sad, bad, and difficult news in medicine. Lancet.; Baile WF, Buckman R, Lenzi R, Glober G, Beale EA, Kudelka AP. (2000). SPIKES-A six-step protocol for delivering bad news: application to the patient with cancer. Oncologist.