II. fáze: Hněv při vyrovnávání se s vážným onemocněním

Jakmile člověk přijme realitu svého onemocnění, často následuje fáze hněvu. Tento hněv může být zaměřen nejen na osud, ale také na lidi v jeho okolí, včetně přátel a rodiny. Typické jsou otázky a výroky jako: „Proč se něco takového muselo stát zrovna mně? Nikdy jsem nekouřila, jím zdravě, každé ráno chodím běhat, a přesto jsem onemocněla. A můj soused, který vysedává každý druhý večer v hospodě, je úplně zdravý. Není to spravedlivé." Současně s hněvem se může dostavit i pocit viny: „Co jsem ve svém životě udělala špatně, že se zrovna tohle muselo stát mně?"

Hněv je důležitou fází procesu zármutku, jak ho definovala Elisabeth Kübler-Ross. Je to přirozená emocionální reakce, která umožňuje jedinci ventilovat frustraci a bolest spojenou s novou realitou. Potlačování hněvu by mohlo vést k dalším psychickým problémům, a proto je důležité, aby byl hněv vyjádřen a prožit.

Pro rodinu a blízké může být obtížné snášet hněv nemocného. Je nezbytné pochopit, že tato fáze je přirozenou součástí truchlení a je pouze dočasná. Blízcí by měli být ujištěni, že hněv není osobně zaměřený na ně, ale je to projev zoufalství, nespravedlnosti a touhy žít navzdory nemoci, kterou nemocný pociťuje.

Podpora nemocného by měla zahrnovat naslouchání jeho negativním emocím, jako jsou vztek, zloba, strach, úzkost, smutek a pocit nespravedlnosti. Je nezbytné pomoci nemocnému se uklidnit a jak už jsem zmínila, nebrat si jeho negativní emoce osobně. Empatické naslouchání a podpora mohou výrazně přispět k psychickému zotavení nemocného a usnadnit mu přechod k dalším fázím vyrovnávání se s onemocněním.