Člověk jako bio-psycho-socio-spirituální bytost

Člověk je bio-psycho-socio-spirituální bytost, což znamená, že má nejen biologické potřeby, ale také psychologické, sociální a spirituální. Toto holistické pojetí je důležité při péči nejen o nemocné, ale o každého člověka.

Jak zdůrazňuje paní doktorka Marie Svatošová, zakladatelka českého hospicového hnutí, priority těchto potřeb se mohou měnit během nemoci a mohou se objevit i nové potřeby, které jsou spojené právě s onemocněním. Slova nemocných a umírajících, že si nepřejí dále žít, mohou často odrážet neuspokojení některé z těchto potřeb. Proto je důležité se ptát, co právě za tím "už tu nechci být" je schované.

Biologické potřeby

Biologické potřeby jsou základními požadavky těla pro jeho fungování, zahrnující příjem potravy a vody, spánek, odpočinek, vylučování a přiměřenou pohybovou aktivitu. U nemocných lidí zahrnují také tišení bolesti. Vážná nemoc, zejména u starších osob, často vede ke zhoršení celkového zdravotního stavu a omezení soběstačnosti, což zvyšuje závislost na pomoci druhých. Medicína se snaží tyto potřeby uspokojovat, ale je důležité věnovat pozornost také psychickým, sociálním a spirituálním potřebám, protože tělesná bolest může být úzce spojena s bolestí psychickou, sociální a spirituální.

Psychologické potřeby

Nemoc postihuje nejen tělo, ale i psychiku. Nemocní lidé mohou prožívat pocity bezmoci, úzkosti, ztráty jistot a bezpečí, obavy o svou důstojnost a strach ze smrti. Ne vždy je snadné rozpoznat, co druhého člověka tíží, protože někteří lidé své pocity skrývají. Fyzická bolest může ovlivňovat psychiku, stejně jako psychická bolest může mít dopady na fyzické zdraví. Je důležité vnímat člověka jako celek, kde se jednotlivé dimenze (bio-psycho-socio-spirituální) vzájemně ovlivňují. Na druhou stranu jak uvádí paní doktorka Svatošová ve své knize – radost, láska a důvěra v lékaře, může mít blahodárný vliv na člověka. Navíc tyto pozitivní pocity a emoce umí být zdrojem sil.

Sociální potřeby

Člověk je společenská bytost, která potřebuje kontakt s ostatními. Partner, rodina a přátelé jsou důležití i během nemoci. Je však nutné respektovat, že i návštěvy mohou nemocného vyčerpat, a proto je důležité dát mu tolik soukromí, kolik potřebuje. A kolik ho skutečně potřebuje? To zjistíme, když se ho na to otevřeně zeptáme.

Jakmile se člověk začne blížit konci svého života, jeho potřeba po kontaktu s ostatními se snižuje. Může se tedy stát, že nebude chtít vidět známé, se kterými se kdysi navštěvoval. A ponechá si kolem sebe jen rodinu nebo několik málo přátel. Jindy si může vybrat jen jednoho doprovázejícího, který s ním půjde tu poslední cestu. S respektem k jeho přáním a mnohdy jako tichý společník. Nezapomínejme na to, že i jen pouhá přítomnost blízkého člověka v tichosti u nemocného má velký význam.

Spirituální potřeby

Když se řekne spirituální potřeby, možná si mnoho z nás vybaví víru. Spiritualita zahrnuje nejen víru, ale především pocit smysluplnosti. To, že náš život měl a stále má nějaký smysl.

Pokud člověk vážně onemocní, ocitá se v úplně nové životní roli. A často si klade otázky jako:

• Jaký smysl měl můj život?
• Jaký smysl má můj život nyní?
• Na kom mi v životě opravdu záleží?
• Je mi dobře ve vztazích, které mám?
• Věnuji se věcem, které pro mě mají hodnotu?
• Co se mi v životě povedlo?
• Co se mi v životě nepovedlo?

Mnohdy bilancujeme celý svůj život. A mohou se objevit i staré rány a ublížení. Stejně tak i myšlenky, co člověk v životě dokázal nebo nedokázal. Najednou začneme narychlo přehodnocovat své priority a svůj čas se snažíme vyplnit nejlépe, jak jen umíme. Alespoň ten čas, který nám ještě zbývá.

Závěrem

Pokud bychom se ocitli na konci svého života, jak bychom odpověděli na otázky o smyslu a hodnotě našeho života? Jsme spokojeni se svými odpověďmi? Pokud ne, co můžeme udělat nyní, abychom to změnili? Máme výhodu času a možností, abychom žili svůj život tak, jak si přejeme, a aby naše odpovědi na tyto otázky byly jednou takové, jaké bychom si přáli.